Tento víkend jsme s Rošou využili toho, že naše holky s dětmi byli u nás na chajdě a tak jsme z Francitova vyrazili na sobotu do Jizerek. Kdo znáte lezení v Jizerkách tak víte že věže jsou roztroušeny v temných bučinách , lezení je drsné jako je drsná žula na skalách. Cesty po většině dělali pískaři , takže nehledáte nýtky , ale spárky na – přítele, vklíněnce, uzlíky…a když už nejde, tak opravdu najdete kroužek z roku raz dva a jste šťastní.
U jediného kroužku v cestě…
Měl jsem už dlouho vyhlídlý Kohoutí hřeben v oblasti Paličníku. Je to monumentální cca 120 m dlouhý hřeben ve svazích Paličníku, přímo pod nim je nádherná věž Supí hlava nad ním Palička a Paličník – parádní lezení na pohodovej den.Takže tři parádní věže a hřeben přímo za sebou.
Přístup je asi nejpohodlnější z Paličníku, ale je nejdelší po zelené a modré, žluté na Paličník a přímo dolů do údolí a hnedle narazíte na konec hřebene. Z druhé strany od Bartlovy boudy po žluté až na Paličník a stejným způsobem k hřebeni. Podle mě nejlepší a nejrychlejší , ale nejhorší cesta je jít přímo nahoru od Snědé ( za druhým mostkem od Snědavy necháte auto na lesáckém parkovišti – odkládací plocha pro kmeny ). Valíte přímo nahoru smrkovým lesem a když končí tak mírně doleva do bučin až stanete přímo pod údolními plotnami Supí hlavy. Pokud nepolezete na Supí hlavu tak za ni z náhorky už uvidíte mohutný začátek Kohoutího hřebene.
Roša dolézá na konec cesty.
Prvovýstup na Kohoutí hřeben udělal v roce 1924 Rudolf Kauschka jeden z nej. lezců kteří u nás působili mezi válkami a kteří dělali výstupy z kterých se nám tají dech – lezl jsem několik cest o něj a klobouk dolu to co tito pánové dokázali na písku, žule a v horách. Pro mě osobně je to jeden z mých velkých lezeckých vzorů. Kohoutí hřeben ( Hřebenová cesta ) je obtížnost V ( Jizerská ) čekejte 3 cca 30 metrové délky s jediným postupovým kroužkem v cestě , s jednou skobou – pravděpodobně od prvovýstupů ( je asi 10cm od kruhu – lehce přehlédnutelná ) jinak vše na vlastním. Něčekejte že budete zakládat po metru , odlezy jsou od nejistého friendu nebo vklíněnce tak 6 -7 m někdy i více, ale štandy jsou tutové balvany v sedlech hřebene mezi délkami. Kauschke píše…obtíže se tak stupňovali, že jsme si museli sundat své lezecké okované boty a lézt naboso… Mimo první délky která je takovou temnou nástupovou rampou, ale dále hezkou stěnkou výlez do druhého sedla, očekávejte další dvě délky rajbas ,ale nádhernej – krásná expozice, lezete po ničem – tedy po ostré jizerské žule občas založíte, prostě paráda.
Krásně je vidět poslední délka Kohoutího hřebene- rajbas, rajbas, rajbas…
Ne nadarmo se říká že Kohoutí hřeben je jedna z nejhezčích cest Jizerských hor. Ze hřebene se schází, takže knížka je umístěna asi ve ¾ poslední délky.
Palička.
Tuto cestu a vůbec celé lezení v Jizerkách všem doporučuji. Kdo má rád trochu chození mezi věžemi, tahání plnýho báglu po horách, prodírání se temnými bučinami, tak to je pro něj, prostě lezení po staru.
Autor: Mamut
Přeneseno z původních stránek SC